prosinec
13
2015

Česká cesta k internetovým volbám

Po několika letech spánku se téma internetových voleb znovu objevuje ve veřejné debatě a především agendě některých politických stran. Možná trochu překvapivě téma voleb po internetu zvedla nejmenší koaliční strana, KDU-ČSL. Nejnověji se pak k tématu přihlásila i opoziční TOP 09, byť spíše jen okrajově v rámci debaty nad zavedením distančního korespondenčního hlasování pro osoby žijící či pobývající v zahraničí. Avšak namísto představení ambiciózních plánů a jasných politických deklarací, jsme svědky pomalého našlapávání v rámci tématu a nesmělých, ne příliš konkrétních návrhů (zvláště v případě TOP 09).

Před tím, než se zaměříme na internetové volby v českém kontextu, podívejme se pro srovnání na dva příklady ze zahraničí, kde internetové volby (byť v odlišném pojetí a na různých úrovních) probíhají již celou dekádu.

Kanadská zkušenost s internetovými volbami na municipální úrovni

Na federální úrovni internetové volby v Kanadě dosud neprobíhají (proces změny legislativy podléhá schválení oběma komorami parlamentu). První zkušební hlasování mělo proběhnout již v roce 2013, následně bylo odloženo o dva roky a nyní se jako reálný termín jeví až rok 2019. Se změnou federální vlády, kdy konzervativce nahradila liberální levice, je možné, že dojde k určitému urychlení.

Podíváme-li se o úroveň níže, na provincionální úrovni také dosud nebyla přijata legislativa umožňující internetové volby. Nicméně v některých provinciích již je legislativně umožněno v rámci doplňovacích voleb internetové hlasování testovat a téměř ve všech provinciích probíhá debata a analýza možností nad zavedením internetového hlasování (nejdále je zřejmě provincie Ontário).

Největší pokrok tak v rámci Kanady na poli internetových voleb můžeme vidět na komunální úrovni. V provinciích Ontário a Nové Skotsko, kde jsou internetové volby nejrozšířenější, tak mohla volit již čtvrtina, resp. třetina voličů. Fakt, že kanadské municipality ve velkém umožňují odevzdávat hlas přes internet, je do značné míry dán tím, že o způsoby volební techniky si místní autority (a zastupitelstva) rozhodují sami.

Bez výhrady všechny volby, kde bylo na komunální úrovni umožněno hlasování přes internet, technologicky zabezpečovaly soukromé společnosti (jednalo se nejen o společnosti z Kanady a USA, ale i například ze Španělska).

Otázka bezpečnosti, která stojí v popředí debat nad internetovým hlasováním, je v případě kanadských municipalit vnímaná odlišně. Na rozdíl například od Estonska, lídra v možnosti volit přes internet (o kterém se zmíníme dále), neexistují v Kanadě na komunální úrovni legislativní a technologické standardy, které musí internetové hlasování naplňovat.

Internetové volby se také staly nejpoužívanější metodou volby politických lídrů, a to jak na federální, tak provincionální úrovni (komunální volby jsou v Kanadě bez stranické příslušnosti). Populární jsou internetové volby i v rámci profesních a obchodních asociací.

Estonsko jako celosvětový lídr na poli internetového hlasování

Opačný přístup než jaký můžeme vidět v Kanadě, zvolilo Estonsko. Za zavedením internetových voleb od počátku stála aktivita estonských vlád, které se snažily budovat efektivní elektronickou státní správu. Internetové volby, poprvé zavedené na komunální úrovni v roce 2005, se tak staly jen jednou součástí celého propojeného systému elektronické státní správy (ve středu systému na pomyslné cestě mezi občanem a státem pak stojí elektronický občanský průkaz, který umožňuje vzdálenou identifikaci a elektronický podpis držitele). O dva roky později mohli občané Estonska volit přes internet i v parlamentních volbách a následně i ve volbách evropských. Z pěti procent odevzdaných „internetových“ hlasů v roce 2007 jich v posledních parlamentních volbách v letošním roce tvořilo přes třicet procent. Systém řešení internetového hlasování je v Estonsku pod kuratelou Národní volební komise a byl vyvinut „na klíč“ soukromou společností a je neustále testován a auditován.

Problémy, se kterými se Estonci potýkali, je možné vidět především ve dvou rovinách, ústavní a bezpečnostní. Estonský Nejvyšší soud ale v roce 2011 konstatoval, že internetové volby jsou v souladu s ústavou. Objevily se i snahy o manipulaci s hlasy, nicméně žádný z těchto ataků nebyl autoritami vyhodnocen jako zásadní, natož aby byly narušeny základní ústavní principy pro hlasování. Přesto je estonský systém, potažmo celé internetové hlasování, některými odborníky podrobováno kritice právě kvůli bezpečnosti. Obavy z narušení volebního procesu nejen ze strany jednotlivých, ale i státních aktérů, přetrvávají (v případě Estonska lze mluvit o obavách ze strany útoků od Ruské federace).

Zkušenosti s testováním a zaváděním internetové hlasování do volebního procesu na různých úrovních, v každém místě či zemi, jsou odlišné. Lze ale vysledovat několik obecně platných závěrů:

  • Pro zvedení internetových voleb je nutná široká politická podpora. Například v některých kanadských municipalitách byly internetové volby připraveny a poradní orgány jejich zavedení doporučily, nicméně politická reprezentace jejich zavedení zastavila (často kvůli obavám, že pro jejich elektorát nebudou vhodné). Zároveň je nutná důvěra občanů v instituce, které volby zabezpečují, včetně technologických řešení.
  • Zvýšení volební účasti, které často stojí v popředí důvodů, proč by měly být internetové volby zavedeny, nelze empiricky prokázat. Přesto ale sociologická data naznačují, že určitý vliv na zvýšení volební účasti zavedení internetových voleb mělo (jak v Estonsku, tak i Kanadě).
  • Nikdy nemůžeme hovořit o stoprocentním zabezpečení volebního procesu v případě internetových voleb; ale jak ukazuje příklad Estonska, lze zabezpečení díky jisté míře transparentnosti a auditování, neustále zvyšovat.

Internetové volby v České republice?

Poprvé myšlenku zavedení internetových voleb do veřejné debaty vnesl tehdejší ministr vnitra za ODS Ivan Langer. Přestože bylo v roce 2008 uzavřeno memorandum mezi ministerstvem vnitra a Českým statistickým úřadem o přípravě návrhů ohledně internetových voleb, k jeho naplnění nedošlo. Nová vláda pod vedením Petra Nečase sice zmínku o přípravě projektu internetových voleb v koaličním programu měla, ale k větším praktickým krokům dále nedošlo (a to se uvažovalo o plnohodnotném zavedení internetových voleb při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014!).

Nyní se tedy po několika letech ticha tématu internetových voleb chopila KDU-ČSL. Návrh z „pera“ poslance Ivana Gabala představuje systém postupných kroků s tím, že nejprve by byla volba přes internet umožněna voličům v zahraničí a to na základě jednorázového kódu, kterým by se hlasující autorizovali (podobně jako v případě některých systémů v kanadských municipalitách). Zmínka o elektronické občance či robustnějším řešení však zcela chybí.

TOP O9 ústy svého místopředsedy Marka Ženíška přišla s návrhem zavedení klasické korespondenční volby, která by nás měla přiblížit internetovému hlasování, neboť takový obdobný princip „dvou obálek“ je používán pro některá řešení internetových voleb (právě případ Estonska). Určitě není bez zajímavosti, že za oběma návrhy lze vidět „práci“ Jaroslava Poláčka, dříve člena KDU-ČSL, dnes TOP 09.

Jak se k zavedení internetových voleb staví sami voliči?

Podle reprezentativního výzkumu společnosti Ipsos z listopadu 2011 více než polovina dotázaných s volebním právem (53 %) uvedla, že by využila možnosti hlasovat prostřednictvím internetu, pokud by taková to alternativa při volbách do Poslanecké sněmovny existovala. Vzhledem k reálné volební účasti, která se dnes již tradičně pohybuje kolem 60 %, by tedy teoreticky mohlo jít až o dvě třetiny z těch lidí, kteří by se voleb zúčastnili. Tuto možnost by z hlediska sociodemografického profilu využili častěji respondenti s vyššími stupni vzdělání (dvě třetiny z nich dosáhly vzdělání ukončené minimálně maturitou), zaměstnanci, studenti, živnostníci, podnikatelé a dominantně zejména voliči mladého a mladšího středního věku do 44 let (mezi nejmladšími voliči do 29 let připouštějí alternativu internetového hlasování až tři čtvrtiny z nich), přičemž naopak ochota hlasovat přes internet rapidně klesá s rostoucím věkem. Z těchto charakteristik vcelku přirozeně vyplývá také poněkud odlišná politicko-ideologická orientace, oproti pomyslnému průměru všech voličů se o něco víc hlásí k pravicové orientaci, resp. k politickému středu.

Vzhledem k zahraničním zkušenostem i vzhledem k charakteru podobných projektivních otázek však lze v tomto ohledu vyjádřit určitou skepsi. Je totiž vysoce pravděpodobné, že se jedná o nadsazený údaj a skutečný podíl voličů, kteří by skutečně využili možnosti „volit z domova“ by byl patrně řádově nižší. Zřejmě by se mnohem pravděpodobněji pohyboval maximálně v relacích, které naznačují údaje za podíly odpovědí „rozhodně ano“. Jinak řečeno, při hypotetické účasti 60 % by v České Republice prostřednictvím internetu hlasovalo maximálně 15 % z těch, kteří by se voleb zúčastnili.

Hlavním důvodem pro využití internetového hlasování je podle respondentů především úspora času a možnost volit z pohodlí domova, některé tato forma volby láká také proto, že chtějí vyzkoušet technologickou novinku či dokonce mají za to, že tato forma volby více chrání tajnost hlasování. Právě akcent na jistý komfort volby častěji uváděli nejmladší dotázaní a voliči mladší střední generace do 44 let (pohodlí ani úspora času přitom nehrají - možná částečně poněkud paradoxně - natolik významnou roli u nejstarších voličů, kteří by souhlasili se zavedením internetového hlasování). Není bez zajímavosti, že úspora času je významnějším tématem pro ženy než pro muže. Starší generace, zejména pak voliči starší 70 let, ve srovnání s ostatními častěji uváděli zdravotní důvody, které jim komplikují cestu do volební místnosti. Naopak mezi těmi, kteří se zdráhají hlasovat po internetu, je spektrum důvodů poněkud rozmanitější. Překážkou jim není ani tak „počítačová negramotnost“ či absence připojení k internetu, jak spíše důvody „hodnotové“. Jako nejpodstatnější argumenty proti jsou uváděny primárně obava ze zneužití a také „konzervativní“ přesvědčení o demokratickém hlasování obecně, tedy upřednostnění klasického způsobu hlasování a s tím související neztotožnění se samotnou myšlenkou volit internetovou cestou. Podrobnější analýza oslovených, kteří nejsou přístupni využití internetového hlasování, naznačuje, že se střední generace ve věku 45– 59 let oproti mladším občanům více obává, že by jejich online hlasování mohlo být zneužito. Zároveň tito voliči vyslovují „konzervativní“ postoj v tom smyslu, že zkrátka upřednostňují tradiční formu volby ve volebních místnostech. Starší generace (60 let a více) často také nechce využít internetové hlasování jednoduše z toho důvodu, že nemá přístup k internetu nebo internet neumí používat.

Predikovat dopad případného zavedení internetového hlasování na volební účast ve smyslu jejího zvýšení, což je jeden z nejpoužívanějších argumentů ve prospěch internetových voleb obecně, je ovšem jak jsme již uvedli, nesmírně obtížné. Z uvedeného výzkumu nicméně vyplynulo, že v případě internetového hlasování se zvyšuje potenciál možných voličů o 18 %, přičemž u generace 18 - 29 let, tj. generace, která standardně volí nejméně, by tento potenciál dosahoval až 30 %. Celkově by se mohla volební účast při volbách do Poslanecké sněmovny zvýšit přibližně o 5 - 7 %, jestliže vyjdeme z výše volební účasti kolem šedesáti procent (tj. z přibližné hladiny účasti v posledních dvou volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 a 2013).

Příklady z Estonska a Kanady ilustrují dva odlišné přístupy k zavádění internetových voleb, a to jak z hlediska politické podpory „shora“, resp. „zdola“, tak co se týče zvoleného technologického řešení. Robustní estonský systém je z hlediska bezpečnosti na kvalitativně vyšší úrovni, než řešení kanadských municipalit. Zároveň ale jeho zavedení předpokládá mnohem vyšší úroveň „elektronizace“ veřejné správy včetně zavedení tzv. elektronických občanek a vysokou míru důvěry občanů v instituce veřejné správy.

Nesmělost návrhů obou politických stran, KDU-ČSL a TOP09, lze zřejmě také vysvětlit obavou ze zadávání rozsáhlých IT zakázek, které by s internetovým hlasováním byly spojeny, resp. se špatnými zkušenostmi z posledních let (namátkou kauzy „OPENCARD“ či „S Karta“). Nicméně zvláště u opoziční strany by se dalo očekávat, že se na takovém tématu bude chtít více profilovat a zviditelňovat, zvláště pokud lze doložit, že internetové volby jsou zajímavé především pro mladší a vzdělanější, „městské“ voliče.


Spoluautorem tohoto textu je Daniel Kunštát. Autoři byli spoluřešitelé výzkumu podpořeného Grantovou agenturou ČR, jehož výstupem je kolektivní monografie Internetové volby? Budoucnost, nebo slepá ulička demokracie, Praha: SLON. 2014.

Tagy

nejčtenější

Rok Novak

EU as a Hayekian federation

About conservative case for EU, much needed reforms to cope with nationalism and pragmatic conservation of monetary union...

Rok Novak

EU jako hayekovská federace

O konzervativních argumentech pro Evropskou unii, nutných reformách jako obraně před nacionalismem, pragmatickém zachování...

Harald Christian Scheu

Koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy

Tématem tohoto příspěvku je koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy. Vzhledem k tomu, jak je právní úprava...

Jiří Š. Cieslar

Vítězství rozumu nad city aneb číst Masaryka

Bez větší pozornosti vyšla koncem léta publikace historika a prvního československého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara...

Václav Rybáček

Státní kase štěstí přeje

Finance státu, aktuálně jedno z hlavních témat politických bojů. Veřejnost je zásobována zprávami o rekordních přebytcích,...