březen
23
2015

Kdo má v rukou osud současné vlády?

V souvislosti s nedávným sjezdem ČSSD a sněmem ANO se v mediálním světě často objevovaly spekulace o tom, zda současná vládní koalice přežije do řádných voleb naplánovaných na rok 2017. Je to poněkud paradoxní, uvážíme-li, že Sobotkova vláda působí alespoň navenek jako jedna z vůbec nejstabilnějších a nejklidnějších vlád v polistopadové historii. To, že se mezi koaličními stranami (prakticky jen mezi ANO a ČSSD) projevuje občasná řevnivost a vzájemná kritika, na tomto obraze nic nemění. Rivalita a občasné přestřelky jsou konstantou všech vládních koalic, a to nejen v ČR. Pomineme-li dočasné úřednické kabinety, těžko lze nalézt vládu, která by na tom byla v otázce stability a vnitřní soudržnosti lépe.

Na stabilitu vlád se ale můžeme dívat i jinou optikou. Před nástupem Sobotkovy vlády se v ČR vystřídalo 13 vládních kabinetů. Pouze dva z nich (první Klausova vláda a Zemanova vláda) zůstaly ve funkci čtyři roky. Všechny ostatní vlády skončily daleko dříve, resp. vládly jen po zbytek funkčního období Poslanecké sněmovny. Tato historická zkušenost nutí pozorovatele k jisté skepsi ohledně trvání českých vlád, včetně Sobotkova kabinetu, který je u moci stále relativně krátkou dobu.

Nedůvěra ani rezignace zatím nehrozí

Na čem tedy závisí osud vlády? Z ústavy vyplývá, že vládu může sesadit jen Poslanecká sněmovna vyslovením nedůvěry. Odmítnout lze krajně ojedinělou interpretaci ústavy (jež ovšem nemá oporu u drtivé většiny odborné veřejnosti, ani v ústavních zvyklostech, ani u politické reprezentace), podle které vládu může z vlastního uvážení odvolat i prezident. Šance, že by vláda s pohodlnou většinou padla vyslovením nedůvěry ze strany parlamentní většiny, není vyloučena, ale předpokládá zásadní problémy uvnitř vládního tábora (např. zásadní vnitrokoaliční konflikt, rozkol uvnitř stran, přeběhlictví, převlékání kabátů atp.). Za více pravděpodobnou lze spíše vnímat dobrovolnou rezignaci vlády. Osud této vlády je tak fakticky jen a pouze v rukách samotných vládních stran. Minulé vlády se ostatně nestaly obětí ničeho jiného než vlastní slabosti a rozpadly se po vnitřní explozi. To, že prezident v minulosti občas zatloukl poslední hřebík do rakve vládní koalice, bylo již jen sekundárním faktorem. Nejen v ČR ale i v řadě dalších zemí, jež mají obdobný ústavní systém, platí, že prezident je tak silný, jak je slabá vláda, a naopak. Česká zkušenost ukazuje, že prezident výrazně vstupoval do hry jen tehdy, když mu samy vlády daly příležitost, resp. když vládní strany selhávaly (např. hroutily se vládní koalice či pod tíhou skandálu padl samotný premiér). Pokud naopak strany vystupovaly jednotně a odhodlaně, prezident se mohl omezovat jen na rétorický nesouhlas. Faktem ovšem zůstává, že všichni čeští prezidenti byli připraveni využít zaváhání vlády. Naposled se tato připravenost prezidenta ukázat svaly ukázala v okamžiku demise ministryně spravedlnosti H. Válkové. Prezident Zeman poněkud zalitoval toho, že ministryně Válková s demisí příliš neváhala, neboť byl připraven demisi okamžitě nepřijmout a demonstrovat svou sílu.

Jak ANO, tak i ČSSD vystupují suverénně a prezidentovi zatím nedávají příležitost vstoupit výrazně do mocenských vod české politiky. Jinými slovy, prezidentovu slabší pozici vůči vládě nelze omlouvat jeho zdravotním stavem, ale faktickou situací na české politické scéně, které dominují obě politické strany. V této souvislosti se objevují dva protichůdné názory o spojenectví B. Sobotky a A. Babiše. Podle prvního názoru se Sobotka a Babiš upřímně nemají rádi, ale jsou nuceni spolu vládnout. Jsou to pragmatici, kteří čekají na vhodnou příležitost, jak se svého rivala zbavit. Letos Českou republiku nečekají žádné volby. Teprve až příští rok s krajskými a senátními volbami a s vyhlídkou na sněmovní volby v roce2017 lze očekávat zásadní střet. Podle jiné interpretace mezi Babišem a Sobotkou vzniká zvláštní dvojaká symbióza rivalů a současně partnerů jako v případě dua Klaus-Zeman. Na povrchu je zřetelná rivalita, v jádru pevné spojenectví, jež může přetrvat i parlamentní volby.

Stabilní křehké spojenectví

V každém případě platí, že tento ambivalentní vztah soupeření a spolupráce přináší oběma rivalům ovoce. Vláda si ve světle zlepšující se hospodářské výkonnosti ČR v očích veřejnosti vede dobře, a to zvláště kvůli relativnímu klidu a absenci velkých vnitrokoaličních rozepří. Ještě nikdy v historii ČR spolu ve vládě nezasedly dvě největší politické strany, jejichž preference by dále rostly i více než rok poté, co se ujaly vládní role. Pokud by se parlamentní volby konaly nyní, asi by tato bezprecedentní aliance ani nepotřebovala lidovce. ČSSD si ovšem se svým partnerem neví rady. Chce vládnout, ale bez ANO se neobejde. Na druhé straně tvrdě kritizuje A. Babiše za koncentraci ekonomické, mediální a politické moci, gigantický střet zájmů a hrozbu pro českou demokracii. Zdá se ovšem, že tato kritika, jež se může jevit jako poněkud teatrální, existenci podstaty koalice neohrozí.

Zásluhu na dosavadní stabilitě vládní koalice nese zejména často vysmívaný či „slabý“ Bohuslav Sobotka, který je ovšem pragmatický, věcný, zkušený a současně opatrný politický matador. Sobotkova opatrnost a neochota riskovat bude znamenat, že se patrně nedočkáme zásadních reforem (např. penzijní systém). Vláda se bude spoléhat na mírný ekonomický růst, jenž jí umožní pokračovat ve funkci bez větších politických ztrát. Totéž platí i v zahraniční politice, jež nemá potenciál vládu rozdělovat. V této oblasti se A. Babiš příliš neorientuje (a asi se příliš orientovat nechce). U B. Sobotky, jenž příliš neovládá cizí jazyky a nejeví o toto téma hlubší zájem, platí totéž. Sobotka vystupuje v této oblasti velice opatrně. Typický je jeho postoj k ruské válce na Ukrajině. Neprojevuje sice sympatie vůči putinovskému Rusku, na druhé straně jeho souhlas s politikou většiny evropských zemí vůči Rusku je spíše minimalistický a nevýrazný. Lavíruje mezi zásadovějšími postoji protiputinovského L. Zaorálka a k Rusku vstřícnému J. Mládka. Jak Sobotka, tak Babiš nicméně vědí, že zahraniční záležitosti o výsledku voleb v ČR nerozhodují, a proto se nemusejí válkou na Ukrajině či hrozbou islámského terorismu příliš trápit. Tento přehlíživý přístup k zahraniční politice, kde by mohli bez větších politických nákladů demonstrovat svůj principiální postoj, je nicméně bude nadále spojovat. Cynicky řečeno, není třeba zaujímat zásadové stanovisko, jež by vládě mohlo přitížit na Hradě, v Moskvě či mezi některými jejími voliči a sympatizanty. Je smutné, že jako nejvýraznější aktér zahraniční politiky, za kterou podle ústavy nese odpovědnost vláda, vystupuje Miloš Zeman, vůči kterému vláda působí až příliš submisivně.

Tagy

nejčtenější

Rok Novak

EU as a Hayekian federation

About conservative case for EU, much needed reforms to cope with nationalism and pragmatic conservation of monetary union...

Rok Novak

EU jako hayekovská federace

O konzervativních argumentech pro Evropskou unii, nutných reformách jako obraně před nacionalismem, pragmatickém zachování...

Harald Christian Scheu

Koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy

Tématem tohoto příspěvku je koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy. Vzhledem k tomu, jak je právní úprava...

Jiří Š. Cieslar

Vítězství rozumu nad city aneb číst Masaryka

Bez větší pozornosti vyšla koncem léta publikace historika a prvního československého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara...

Václav Rybáček

Státní kase štěstí přeje

Finance státu, aktuálně jedno z hlavních témat politických bojů. Veřejnost je zásobována zprávami o rekordních přebytcích,...