Jak probudit českého voliče? Dát mu nový způsob odevzdávání hlasu – možnost volit přes internet
Jako již tradičně po skončení voleb do Senátu přicházejí politici s návrhy, jak zvýšit volební účast. Prezident Miloš Zeman po prvorepublikovém vzoru navrhuje povinnou volební účast, předseda vlády Bohuslav Sobotka by rád prodloužil období mezi prvním a druhým kolem o týden tak, aby voliči dostali do svých schránek hlasovací lístky. Do třetice se přidal i místopředseda vlády Andrej Babiš, který uvažuje jen o jednokolové volbě do Senátu s volebním dnem pouze ve čtvrtek. Existují ale i jiné způsoby, které by mohly změnit dosavadní voličské chování. Jedním z nich je hlasování přes internet.
Odevzdávat hlas přes internet mohou dnes občané několika zemí. Na celostátní úrovni jde o Estonsko, dále v několika švýcarských kantonech či v komunálních volbách v některých kanadských provinciích. Samotná myšlenka zavedení internetových voleb je stará necelá dvě desetiletí. Tak jak to bývá u mnoha průkopnických technologických řešení, jedním z prvních hlasů odevzdaných přes internet byl ten, který poslal americký astronaut David Wolfem z vesmírné stanice Mir v roce 1997. Později tímto způsobem mohli volit někteří vojáci USA na zahraničních misích. Od té doby se v Severní Americe konalo hned několik internetových hlasování. Přesto je ale průkopníkem na poli internetového hlasování evropská země, Estonsko. Poprvé mohli občané Estonska hlasovat přes internet v roce 2005 v komunálních volbách. V současné době je Estonsko jedinou zemí Evropské unie, která svým občanům umožňuje volit přes internet ve všech typech voleb. Nabízí se tedy otázka, proč žádná další země v zavádění internetového hlasování nepostoupila tak daleko. S internetovým hlasováním se totiž pojí hned několik úskalí, a to jak bezpečnostních, tak ústavně-právních.
Ústavní konformita a bezpečnost internetového hlasování
V demokratických zemích probíhají volby na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasování. Jinými slovy, každý volič má právo volit, disponuje jedním hlasem se stejnou váhou, hlas odevzdává přímo a nelze zjistit, jak hlasoval. Všechny čtyři principy demokratických voleb tak kladou na internetové hlasování nároky, se kterými je třeba se vypořádat. Přestože má dnes počítač a internetové připojení drtivá většina domácností, případně se lidé mohou k internetu připojit v práci či jinde, stále existuje skupina potenciálních voličů, která z různých důvodů tuto možnost nemá. Řešením, které alespoň z části otázkou všeobecnosti a rovnosti v případě internetového hlasování eliminuje, je internetové hlasování pouze jako doplněk klasického způsobu volby, tedy vhození volebního lístku osobně ve volební místnosti. Z jiného pohledu lze internetového hlasování vnímat právě jako způsob, který tyto dvě podmínky hlasování podporuje, protože odstraňuje pro některé voliče fyzické bariéry v přístupu do volebních místností. Co ale dělat v případě podmínek tajného a přímého hlasování? Některé země umožňují korespondenční hlasování (nikoli však Česká republika), které s sebou přináší stejný problém. Snížit riziko ovlivnění při hlasování přes internet lze tím, že voliči mohou svůj hlas po určitou dobu měnit a zároveň mohou svůj internetový hlas zneplatnit hlasováním ve volební místnosti, tak jak to funguje právě například v Estonsku. Internetové hlasování se v Estonsku dostalo až k jednání před ústavní soud, který jeho soulad s ústavním pořádkem potvrdil.
Zajištění bezpečnosti průběhu hlasování přes internet stojí v popředí všech projektů internetových voleb a v několika zemích právě na základě nedostatečné jistoty ohledně bezpečnosti hlasování došlo k zastavení těchto projektů. Možnost manipulace s volebními výsledky, ať už ze strany představitelů státních institucí, tak z různých forem kyberútoků klade na bezpečnost internetového hlasování vysoké nároky. Pro současné liberální demokracie jsou pravidelně se opakující volby a důvěra obyvatel v ně, základním konstitutivním rysem. Představa, že by výsledky voleb byly znevěrohodněny, je noční můrou všech představitelů demokratických institucí. Například ve Velké Británii a Irsku byly z důvodu těchto obav o spolehlivý a nezmanipulovaný průběh voleb projekty internetových hlasování zastaveny.
Tradiční způsob hlasování ve volební místnosti má také značný symbolický význam. Volič totiž tím, že jde k volbám, vyjadřuje svůj zájem o demokracii a správu věcí veřejných, čímž posiluje její legitimitu. Pokud tedy nemá o volby zájem, proč mu situaci usnadňovat?, může znít námitka odpůrců hlasování přes internet. Nástup a rozvoj informačních technologií ve všech sférách lidského života by ale neměl pomíjet ani tu politickou – volební.
Internetová demokracie v Estonsku
Estonsko přitáhlo celosvětovou pozornost v roce 2005, kdy se zde konaly historicky první celostátní internetové volby. Nejednalo se ale o nějakou anomálii, ale o dovršení snah estonských vlád o budování otevřené elektronické veřejné správy. Zavedení internetových voleb předcházela elektronizace veřejné správy a zavedení elektronických občanských průkazů. Dnes tak mohou Estonci odevzdávat hlasy ve volbách nejen klasicky: vhozením volebního lístku do urny ve volební místnosti, ale i dvěma doplňkovými metodami, korespondenčně a právě přes internet. Na principu korespondenční volby je postaveno i internetové hlasování, které probíhá tak, že se volič identifikuje u volební komise, vyplní hlasovací lístek a vloží jej do vnitřní obálky. Tu následně vloží do obálky vnější, na které jsou zaznamenány jeho identifikační údaje. Obálku odešle poštou do svého volebního okrsku, kde dojde k ověření, zda je oprávněn volit. Následně je obálka otevřena a anonymní vnitřní obálka je vhozena do volební urny.
Internetové hlasování je postaveno na totožném principu. „Vnější obálku“ zde ale představuje digitální podpis, tu „vnitřní“ pak zašifrovaný hlas. Volba pak probíhá následovně. Volič musí mít počítač s připojením na internet a se čtečkou elektronických občanských průkazů, která obsahuje dva PIN kódy. Na speciální volební stránce zadá první PIN kód (volební server ověří, zda je volič oprávněn hlasovat) a zobrazí se mu kandidátní listina. Volič vybere své kandidáty („vnitřní obálka“) a výběr potvrdí digitálním podpisem pomocí druhého PIN kódu („vnější obálka“). Tím volič vytvoří zašifrovaný a digitálně podepsaný hlas, který je odeslán do centrálního volebního systému pod správou Estonské volební komise. Volič může svůj hlasovat v době určené pro internetové hlasování neomezeně měnit a ještě jej nahradit, zde už samozřejmě bez možnosti jeho dalších změn, osobně hlasováním ve volební místnosti tak, aby byla eliminována možnost ovlivnění při hlasování.
Jedním z důvodů zavedení internetových voleb v Estonsku byla i snaha o zvýšení volební účasti. Obecně je velmi obtížné zjistit, jaký dopad zavedení internetového hlasování mělo na volební účast. K dispozici jsou totiž jen sociologická data (empiricky nelze zjistit, zda by volič hlasoval i bez zavedení možnosti hlasovat přes internet). Přestože v Estonsku volební účast se zavedením internetového hlasování mírně narostla (v řádu jednotek procent), vliv na její zvýšení mohly mít i jiné faktory (například vstup nové strany do volebního klání, dramatický hospodářský vývoj apod.). Evidentní ale je, že internetové hlasování přitahuje mladé voliče, pro které je svět internetu běžnou součástí života. Internetové volby se v Estonsku staly přijímanou a využívanou volební technikou a staly se součástí všech voleb a počítá se s nimi i do budoucna. V posledních parlamentních volbách v roce 2013 využilo možnosti odevzdat hlas přes internet téměř čtvrtina ze všech hlasujících.
Budoucnost internetového hlasování v České republice
Myšlenku zavedení internetových voleb vnesl do veřejné debaty tehdejší ministr vnitra za ODS Ivan Langer. V roce 2008 ministerstvo vnitra uzavřelo memorandum s Českým statistickým úřadem, na jehož základě měl vzniknout projektový tým odborníků, který měl otázku internetových voleb detailněji rozpracovat. K naplnění memoranda a vzniku projektového týmu však nedošlo, přesto ale i vláda pod vedením Petra Nečase vložila následně do koaliční smlouvy zmínku o přípravě projektu internetových voleb. Tím však v podstatě praktické kroky k zavedení internetových voleb v České republice skončily. Z dnešního pohledu to zní až neuvěřitelně, ale plnohodnotné zavedení internetových voleb mělo proběhnout při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014.
V zemích, kde internetové volby probíhají, byla při jejich zavádění nejdůležitější politická podpora možnosti volit po internetu, avšak stejně tak hrála svou významnou roli i důvěra občanů ve státní správu. V případě České republiky lze o obojím pochybovat. Rozhádané koaliční vlády, střídající se s vládami úřednickými, značné penzum státních IT zakázek, na nichž lpí podezření z klientelismu a korupce, a populární přesvědčení velké části občanů o nekompetentnosti a zkorumpovanosti státní byrokracie, bezesporu nejsou dobrým předpokladem pro zavedení internetových voleb. Přesto by se otázka internetových voleb měla do veřejné debaty vrátit a právě případ již několikráte zmíněného Estonska by mohl být pro české prostředí inspirací. I když nelze doložit, že by zavedení internetového hlasování automaticky zvyšovalo volební účast, už samotný fakt, že jde o novou a pro určitou věkovou skupinu přitažlivou metodu, může zájem o volby zvýšit. Zároveň internetové volby vycházejí vstříc těm, kteří hodně cestují či dlouhodobě pobývají v zahraničí, neboť lze hlasovat prakticky z jakéhokoli místa na Zemi. O komfortu pro voliče, kteří nemohou osobně do volební místnosti či jsou časově zaneprázdněni, nemluvě.
Je tedy otázkou, zda se myšlenky zavedení internetových voleb nechopí některá z politických stran nebo hnutí. Volební úspěch České pirátské strany by mohl být dobrou záminkou.
Zkrácená verze tohoto textu vyšla 30.10, v časopise REFLEX.