srpen
20
2014

Několik poznámek ke vztahu přímo voleného prezidenta a politických stran

České politické strany, jako jednotliví političtí hráči i jako celek, tedy stranický systém, prožívají svoji nejhlubší krizi od obnovení pluralitního systému. Všichni českoslovenští a čeští demokraticky volení prezidenti měli tendenci hrát v politickém životě mnohem důležitější roli, než jim vymezoval ústavní systém. A to v prvé řadě vytvářením specifického prezidentského mocenského centra, jež ze své podstaty míří proti základnímu principu parlamentarismu – tedy politické odpovědnosti vlády dolní parlamentní komoře.

Fenomén Hrad

TGM, Edvard Beneš, Václav Havel, Václav Klaus…a nyní Miloš Zeman. Pětice prezidentů, pětice navýsost odlišných politických figur, pětice až neuvěřitelně nesourodých životních peripetií. A přece ji něco spojuje – snaha vytvořit pro hlavu státu pozici, která by stála přinejmenším proti politickým stranám, lépe pak nad nimi. Všichni k tomu měli velmi dobré výchozí podmínky. Zejména přirozená nechuť ke stranám, okořeněná negativními zkušenostmi různých režimů s nimi, vykonaly své.

Se souhlasem mas v různých érách moderní české politiky vznikaly různé formy hradního mocenského centra s významným přesahem do ekonomiky, světa finančnictví, médií, kultury. Jistěže můžeme vidět odlišnou míru pronikání např. prezidentů Masaryka a Klause do různých sfér života společnosti. Všem pěti prezidentům bylo ale vlastní – zejména díky vytvářenému mocenskému centru – zasahovat do reálné, každodenní politiky, svou činností, ale i nečinností vstupovat do světa mezi a vnitrostranických půtek. A to často dle osvědčeného hesla „rozděl a panuj“.

Pakliže všichni dosavadní prezidenti měli ambice hrát silnou roli, vždy je aspoň trochu brzdil důležitý fakt – totiž jistá závislost na stranách projevující se při nepřímé volbě, volbě parlamentem. V tom tkví odlišnost nynější situace. Miloš Zeman, ale i případný kterýkoli jiný přímo volený prezident, je a bude daleko závislejší na momentálních náladách veřejnosti. Pokud tedy axiomem zůstane nechuť ke stranám, což je vysoce pravděpodobné, bude i každý prezident více či méně proti stranám. A to nejen v rétorické rovině, ale chtě nechtě i v reálné prezidentské politické praxi. Bude tudíž daleko více využívat svých pravomocí, jež jsou po výtce spíše destruktivní: vetování zákonů – často s odřenými ušima - prošlých oběma komorami parlamentu, jmenování centrálních bankéřů, kteří mohou svými zásahy směle učinit přítrž hospodářské politice kterékoli vlády, zahraničněpolitické kompetence, jejichž užívání může významně narušit jednotu Česka navenek apod.

Samostatnou kapitolu představují rozkladné tendence prezidentských ambicí do vnitřků politických stran. Dělení prvorepublikových stran na prezidentská a jiná křídla rozhodně ani dnes není minulostí. Svou roli zde nejčastěji hrají prosté sympatie či antipatie, často však kořeněné mnoha zcela konkrétními ekonomicko-politickými či mediálními zájmy. Stačí se podívat na vztah minulého prezidenta hned se dvěma premiéry z vlastní strany, nebo současné lavírování hlavy státu v zápase dvou křídel v ČSSD. Ačkoli se zdá, že premiér Sobotka aktuálně vyhrává, všem dnům hejtmana Haška a jeho spojenců rozhodně není konec.

Mezi kandidátskými mašinériemi a stranami „na jedno použití“ 

Evropské země s přímou volbou prezidenta se potýkají se dvěma tendencemi. Na první z nich před několika lety na konferenci v Praze upozornil francouzský politolog Daniel Bourmaud, který popisoval situaci ve své rodné zemi. Strany zde namísto tradiční agregace zájmů a reprezentace jisté ideologie degenerují do mašinérií pro výběr prezidentských kandidátů. A vcelku málo záleží na tom, zda se jedná o strany velké nebo malé. Druhá neblahá tendence spočívá ve vytváření nových politických stran kolem osobností s prezidentskými ambicemi. Vedle tradičních stran se tak vytváří kategorie stran „na jedno použití“. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí pohled na sousední Slovensko a dva z jeho tří přímo volených dosavadních prezidentů Schustera a Gašparoviče.

Již první přímá volba v Česku potvrdila stav, který osciluje mezi oběma tendencemi. Změna způsobu volby zamotala hlavu oběma dosud hlavním stranám. Zatímco ČSSD vyšla z volby „jen“ rozštípnutá na zemanovce a dienstbierovce (antizemanovce), ODS zaznamenala doslova apokalyptický výsledek. Přímá volba ale v posledku neprospěla ani TOP09. Její kandidát sice relativně uspěl, avšak to zároveň prohloubilo závislost nové strany na této – de facto jediné – osobě. Nepřímo pak TOP09 značně poškodil následný pád koaliční vlády a předčasné volby. Ke stranám, kterým přímá volba naopak prospěla, patřili komunisté, kteří ve druhém kole získali ještě lepší pozici než v nepřímé volbě, když se jejich voliči významně zasloužili o volbu Miloše Zemana. Profitovala ale i nová uskupení antistranického apelu: Okamurův Úsvit, který po úspěchu svého lídra raketově vylétnul nahoru, a zejména Babišovo ANO 2011, jež vytěžilo z předčasných voleb i nové celospolečenské tendence hledat silné lídry.

Prezidentská konfliktní linie

První přímou volbu prezidenta ale zejména celá česká společnosti. Jestliže totiž do nynějška patřilo k prezidentovi přirozené sjednocování společnosti, nyní bude mít každý prezident z definice přímé volby a jejího druhého kola naopak tendenci rozdělovat, reprezentovat vždy jen 50 a něco procent voličů. A to za situace, kdy se každé druhé kolo může lehko proměnit ve „válku dvou světů“ – viz riziková role historických témat ve volební kampani. Každý prezident tak bude vytvářet novou, ne příliš přirozenou, „cleavage“, neboli konfliktní linii české společnosti. A to v situaci, kdy se zoufale nedostává sjednocujících prvků aspoň z hlediska základního směřování země.

Prezidentské volby v prostoru střední Evropy vždy představovaly problém. O přímých volbách to platí dvojnásob. Ve vztahu k politickým stranám jde však doslova o katastrofu, jejíž důsledky v plné míře teprve poneseme. A to možná již velmi brzy.

 

 

Tagy

nejčtenější

Rok Novak

EU as a Hayekian federation

About conservative case for EU, much needed reforms to cope with nationalism and pragmatic conservation of monetary union...

Rok Novak

EU jako hayekovská federace

O konzervativních argumentech pro Evropskou unii, nutných reformách jako obraně před nacionalismem, pragmatickém zachování...

Harald Christian Scheu

Koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy

Tématem tohoto příspěvku je koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy. Vzhledem k tomu, jak je právní úprava...

Jiří Š. Cieslar

Vítězství rozumu nad city aneb číst Masaryka

Bez větší pozornosti vyšla koncem léta publikace historika a prvního československého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara...

Václav Rybáček

Státní kase štěstí přeje

Finance státu, aktuálně jedno z hlavních témat politických bojů. Veřejnost je zásobována zprávami o rekordních přebytcích,...