květen
14
2015

Řecko - mimořádně prohnilá země

S Williamem Whitem, vysoce postaveným činitelem OECD, bývalým ředitelem Banky pro mezinárodní vypořádání a viceguvernérem Kanadské národní banky o problémech Řecka a Itálie, ničivé politice zadlužování, neodpovědných bankách, rizicích inflace a stále živých myšlenkách F. A. Hayeka.

Komentátor deníku Financial Times Martin Wolf navrhuje poměrně radikální řešení současného zadlužení finančního systému: tzv. peníze vrhané z vrtulníku, kdy centrální banka natištěním peněz celý systém oddluží. Myslíte, že to může být účinné řešení?

Vyměňoval jsem si na toto téma názory s Adairem Turnerem (bývalý šéf britského Úřadu pro finanční služby, nyní profesor Institutu nového ekonomického myšlení – INET, pozn. red.), který má podobný názor jako Wolf. Myslím však, že v tomto se oba mýlí. Začalo to před dvěma lety, když Adair přednášel na konferenci na INET, kde jsem byl diskutujícím. Myšlenka „peněz z vrtulníku“ je v zásadě fiskální expanze, kterou financuje centrální banka. Turner se odvolával na amerického ekonoma Henryho Simonse a Chicagskou školu. Namítal jsem, že to, co Chicagská škola navrhovala, byla změna režimu. To co navrhoval Adair, byla změna hospodářské politiky.

Nebezpečí v dlouhém období

Můžete to rozvést?
Změnou režimu Chicagská škola v zásadě mínila, že během dobrých časů by měla vláda hospodařit s přebytkem, a když přijde pokles ekonomiky postupovat naopak. Adair to však chce otočit. Chicagská škola navrhuje v případě konjunktury snižovat vládní dluh, aby si mohla později dovolit dluh zvyšovat. Nicméně v současné době platí opak. Různé země nastřádaly dluhy, které jim setrvale rostly, rostly, roky a roky. Pokud jde o „peníze z vrtulníku“, opravdu se obávám toho, že kombinace fiskální a měnové expanze, která sice může působit krátkodobě pozitivně, bude mít dlouhodobější dopady. Zvláště pokud se lidé začnou bát fiskální nadvlády, pak budeme mít inflaci a možná hodně inflace.

Za tím, co prosazuje Adair a další, je myšlenka, že peníze vržené do systému možná zplodí trochu inflace, což pomůže snížit poměr dluhu k velikosti ekonomiky. Nicméně obávám se toho, že to přinese nelineární reakce, kdy se očekávání začnou měnit.

Jinými slovy, že může přijít hyperinflace?

V některých zemích se můžete z velmi malé inflace k velmi vysoké inflaci dostat velmi rychle. Dostáváme se na skutečně problematickou půdu. V jakém bodě ztratí trh důvěru ve vaší fiskální pozici? Odpověď zní, že to nevíme.
V Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se s tím setkávám pořád, jelikož bychom měli členským zemím radit. Potíže je v tom, že když se podíváte do historie, všechno směřuje k jedinému bodu, v němž trh ztratí důvěru. Pokud se podíváte na země jako Irsko či Španělsko, trhy na ně zaútočily, i když úroveň jejich vládního dluhu byla velmi nízko. Kdo má obrovský vládní dluh? OECD neustále ukazuje na tytéž země, které upozorňujeme na velký problém. Jsou to Spojené státy, Velká Británie, Japonsko. Na tyto země nikdo nezaútočil. Zdá se, že mají bianko šek (neomezené finanční možnosti, pozn. red.), uvnitř však mají zásadní fiskální problém.

Nemá však tentýž problém Itálie, která byla po Španělsku další zemí, na niž se investoři chystali zaútočit během dluhové krize v Evropě?

Zaútočili na ni na chvíli. A pak to skončilo. I v případě Itálie máme velké obavy z fiskální situace. Nikoli proto, že by se v poslední době chovali nerozvážně, to si nemyslím. Hromadili sice primární rozpočtový přebytek dlouhé roky, nicméně poměr dluhu k hrubému domácímu produktu (HDP) roste, protože HDP se zmenšuje. Mají zásadní vnitřní problém s produktivitou.

Dělá s tím Itálie něco?

Pomalu. Matteo Renzi (premiér Itálie, pozn. red.) si uvědomuje, že pokud chce prosadit zákony, které potřebuje – jako je reforma pracovního trhu a všechny věci, které doporučuje OECD, je třeba změnit politický systém, ústavní systém. Renzi je rozhodnutý to udělat, avšak zabere to čas.

Potenciální katastrofa pro všechny

Jak vidíte současnou situaci Řecka? Země je stále na hraně mezi odchodem a setrváním v eurozóně. Měli by Řekové měnovou unii opustit?

Všichni vždy tušili, že by to byla katastrofa potenciálně pro všechny, pokud by Řecko eurozónu opustilo. Pokud je odchod možný, odešly by možná i další země. Myslím, že Němci i ostatní mají obavu z nákazy, kterou by Řecko mohlo rozpoutat. Zdá se, že existuje názor – a to, zda je pravdivý či nikoli se nedozvíme, dokud ta situace nenastane – že je nyní eurozóna imunnější vůči tomu, aby vydržela odchod Řecka. Myslím si to ze dvou důvodů. První je uznání toho, že Řecko je mimořádně prohnilá země. Říkám mimořádně prohnilá.

Myslíte hlavně fiskální nezodpovědnost?

Myslím všechno. A představitelé eurozóny to měli říct hned na začátku. Jste mimořádně prohnilá země a ostatní nejsou tak špatní.

Jako vzkaz, že eurozóna může situaci zvládnout?

Ano. Naprosto. Dnes se to však táhne již pět let. Druhý důvod je, že bankovní systém je stabilnější, lépe kapitalizovaný. Může to být lepší než jiné alternativy – ačkoli je těžké soudit – protože kdyby francouzské a německé banky měly problém, do potíží se mohou dostat i vlády, když budou usilovat problém vyřešit. Vlády udělaly to, co udělaly, vyřešily však krátkodobý problém, dlouhodobý problém tu však zůstal. Banky stále uvnitř vědí, že mají problémy a nejsou dostatečně připraveny půjčovat. Myslím, že se to začíná lepšit a doufám, že to bude trvalejší pohyb. To však nevíme.

Jsou tedy banky v Evropě stále podkapitalizovány?

Zátěžové testy a hodnocení kvality bankovních aktiv naznačuje, že množství kapitálu, který ještě banky potřebují je relativně nízké, a v současnosti kapitalizace probíhá. Naneštěstí – jako je tomu v případě všech podobných cvičení – víme, že ohledně rozsahu potíží, s nimiž by se dokázaly potenciálně vyrovnat, přetrvává značná nejistota. Adrian Blundell-Wignall z OECD použil k odhadu kapitálové přiměřenosti alternativní metodiku a variaci Blundell-Vignalllovy metodiky použil také Viral Acharya z univerzity Stern v New Yorku. Oba shodně tvrdí, že v bankovním sektoru stále přetrvává značný problém.

Myslím si tedy, že situace bank je lepší než dřív, ale jako v případě jiných ekonomických jevů, si nemůžeme být stoprocentně jisti. Jsem si však jist tím, že když byli bankéři zbaveni odpovědnosti za ztráty, budou je nyní sdílet řečtí taxikáři s německými daňovými poplatníky. To samozřejmě vytváří mezi členy eurozóny velké napětí. Napětí ale nepotřebujeme, potřebujeme důvěru a jednotnost, abychom se pohnuli dopředu.

Proč jsou Němci tak konzervativní? Uvolnění fiskální disciplíny by mohlo pomoct ekonomice eurozóny, a tedy i jim samotným?

Těžko říct, proč jsou tak neústupní, neboť se zde odehrává řada protichůdných věcí. Na jedné straně myslím, že můžeme rozumně argumentovat – prostě udělali analytickou chybu. Podívali se na Řecko a řekli si: Řekové dostali všechny ty peníze, získali veškerý ten příliv kapitálu, a v zásadě ho použili, aby zdvojnásobili výši mezd a vytvořili obrovský fiskální schodek. To je pravda. Potíž je v tom, že pak se rozmohlo přesvědčení, že stejný problém má každá země, včetně Německa. Z mého pohledu šlo o špatné pochopení podstaty problému. Ta měla spíš co dočinění s platební bilancí, a náhlým zastavením přílivu kapitálu či odvrácením jeho toku. Z rozvíjejících se zemí jsme se poučili, že to působí ekonomice nesmírné problémy.

Kontrolovat toky kapitálu?

Zlepšila se od krize kontrola kapitálových toků?

Tok kapitálu je v zásadě dobrá věc. Musíme se vrátit k počátkům eurozóny. V roce 1997 jsem s Robertem McCauley napsal studii s názvem Euro a evropské finanční trhy. Zjistili jsme, jak zvláštní bylo, že se se úrokové diferenciály v Evropě rapidně zmenšovaly. Dokonce v případě Itálie a Belgie, zemí, které měly ve srovnání s ostatními obrovský dluh v poměru k HDP; všechno konvergovalo. V roce 2001 se pak úrokové spready (rozdíly mezi dluhopisovými výnosy jednotlivých zemí, pozn. red) přiblížily nule a zůstaly tam více než dekádu. Do roku 2007, než se věci začaly obracet. Otázka tedy zní: co se dělo? Původní představa byla, že kapitál poteče z dobře kapitálově vybaveného severu Evropy, který má vysoký stupeň produktivity, na jih, kde pomůže produktivitu zlepšit a zvýšit životní úroveň.

A tak vyrovnat rozdíly v eurozóně…

Ano. Potom se ale stalo to, že peníze se začaly využívat k naprosto jiným účelům. A nikdo si toho nevšiml. V pojetí Friedricha Hayeka a rakouské ekonomické školy se jednalo o sérii špatných investic. Peníze se využívaly ke špatným účelům, prostředky byly špatně alokovány ve Španělsku, Irsku, v Portugalsku, Řecku.

Zjistili jsme, že v měnové unii lze mít problémy s bilancí běžného účtu, ale nikoli měnové riziko – ačkoli Řecko může být výjimka –, můžeme však nést rovněž velké riziko protistran. Lidé jednoduše nemusí splatit kapitál, který obdrželi. Nejsou schopni obsluhovat svůj dluh.

Nestalo se to už ve skutečnosti?

Nyní se to ale má tak, že kapitál nejenže přestal proudit do zemí jižního křídla eurozóny, ale je zde silná tendence, aby proudil zase zpátky. Základní myšlenka byla, že peníze půjdou ze severu na jih a v současnosti je tento základní koncept rozbitý. Otázka zní, zda může být na jihu Evropy provedeno dost strukturálních reforem a zda mohou být dostatečně „potrestáni“ ti, kdo jim půjčovali, aby se začalo půjčovat zodpovědněji, tak aby věci znovu mohly začít fungovat. V jistém smyslu je zde hodně práce, která se musí udělat tak, aby se kvalitní tok kapitálu obnovil. Lze říct, že půjčovatelé ze soukromého sektoru byli hloupí. Šlo o velké selhání trhu. Zejména francouzské a německé banky půjčovaly obrovské sumy peněz.


Rozhovor vedl Jiří Zatloukal () a vyšel též v časopise Euro 19/2015


 

White PCPE

William White (71)

  • předseda Kontrolní komise pro ekonomiku a rozvoj v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)
  • řadu let působil jako člen výkonného výboru, který řídí basilejskou Banku pro mezinárodní vypořádání (Bank for International Settlements) 
  • bývalý viceguvernér Kanadské národní banky
  • působil též ve sboru poradců německé kancléřky Angely Merkelové pro mezinárodní záležitosti.
  • v dubnu 2015 vystoupil jako hlavní řečník na Prague Conference on Political Economy, mezinárodní konferenci, kterou každoročně pořádá vysoká škola CEVRO Institut, a převzal Friedrich von Wieser Memorial Prize for Excellence in Economic Education.

 

Tagy

nejčtenější

Rok Novak

EU as a Hayekian federation

About conservative case for EU, much needed reforms to cope with nationalism and pragmatic conservation of monetary union...

Rok Novak

EU jako hayekovská federace

O konzervativních argumentech pro Evropskou unii, nutných reformách jako obraně před nacionalismem, pragmatickém zachování...

Harald Christian Scheu

Koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy

Tématem tohoto příspěvku je koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy. Vzhledem k tomu, jak je právní úprava...

Jiří Š. Cieslar

Vítězství rozumu nad city aneb číst Masaryka

Bez větší pozornosti vyšla koncem léta publikace historika a prvního československého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara...

Václav Rybáček

Státní kase štěstí přeje

Finance státu, aktuálně jedno z hlavních témat politických bojů. Veřejnost je zásobována zprávami o rekordních přebytcích,...