říjen
19
2014

Český potravinový apartheid

V roce 1950 přijala Jihoafrická republika jeden ze základních kamenů apartheidu – zákon o registraci obyvatel. Tento zákon umožňoval jihoafrické vládě oficiálně roztřídit obyvatele do skupin na bílé, černé a míšence. Proč vláda potřebovala jasně definovat, kdo se řadí mezi bílé obyvatele a kdo ne? Aby mohla diskriminovat všechny ty, jež definici nesplňovali.

Česká vláda se naštěstí k rasové klasifikaci lidí nechystá; nicméně hodlá podobným způsobem klasifikovat zemědělské produkty. A stejně jako v jihoafrickém případě je to za účelem nerovného zacházení. Ministr zemědělství totiž chce jasně nechat definovat, co je to česká potravina. Zároveň chce pokračovat v kampaních, které by spotřebitele nabádaly ke kupování právě těchto potravin. Že jde o nepřiměřenou analogii? Možná. Jak se ale v principu liší heslo „kupujte české potraviny“ od hesla „kupujte potraviny od bílých farmářů“? Minimálně podle ekonoma Stevena Landsburga jde o rozdíl pouze kosmetický: Landsburg jde dokonce tak daleko, že udílení privilegií domácím výrobcům vládou nazývá „novým rasismem“. Jeden zřejmý rozdíl mezi jihoafrickou a českou vládou však zde přeci jen je: ta jihoafrická se netajila svým přesvědčením o nadřazenosti bílých obyvatel; náš ministr zemědělství oproti tomu taktně mlčí, proč právě české potraviny si zaslouží výsadní postavení.

Oficiální propagace českých potravin vládou není pochybná jen z morálního hlediska, ale i z hlediska ekonomického: nejsou-li čeští zemědělci schopni konkurovat ostatním, pak by bylo efektivnější, pokud by se poohlédli po jiném způsobu obživy. Vězte, že pokud kupujete české potraviny, které vám příliš nevoní, pouze s vidinou toho, že se tím zvýší všeobecný blahobyt, tak se pletete: českým zemědělcům sice vzrostou tržby, avšak o stejnou částku klesnou tržby zemědělcům slovenským či francouzským. Pouze vy sami se máte hůř, neboť nakupujete něco, co byste si za normálních okolností nekoupili. Jde-li vám tedy skutečně o všeobecný blahobyt, pak prostě kupujte to, co máte rádi, bez ohledu na původ. Pokud shodou okolností máte rádi české potraviny, budiž. Pokud však upřednostňujete potraviny zahraniční, rozhodně nemáte důvod mít špatné svědomí. Totéž platí nejen pro potraviny, ale i pro jakékoliv jiné výrobky.

Je-li podpora domácí produkce neobhajitelná z morálního i ekonomického hlediska, proč k ní vlády přistupují? Možným vysvětlením je, že vlády rozhodují pod tlakem úzkých zájmových skupin, které usilují o výhody ve svůj prospěch na úkor zbytku společnosti. Zájmových skupin je však mnoho, a pokud každá získá nějaká privilegia, nemá ve výsledku žádná z nich navrch. Představte si jakožto analogii situaci, kdy se na večeři v restauraci se známými dohodnete, že budete sdílet útratu rovným dílem. Pokud vám jde jen o vlastní prospěch, budete si poroučet pokrmy, které byste si neobjednali, pokud byste za ně měli platit sami. Důvodem je fakt, že hradíte pouze malou část ceny toho, co si objednáte – zbytek totiž zaplatí ostatní. Chovají-li se však ostatní stejně jako vy, nakonec všichni zaplatíte více, než kdyby platil každý sám za sebe. Podobně je to i se zájmovými skupinami: pokud jste jediní, komu se podařilo přenést náklady za svoji „večeři“ na ostatní, máte se lépe. Pokud se to však podařilo i ostatním, mají se všichni hůře než v situaci, kdy by nikdo žádné výsady na úkor ostatních neměl.

Jaké z toho vyplývá politické doporučení? Přestaneme-li podporovat české zemědělce, spotřebitelé si sice polepší, avšak zemědělci na tom budou hůře. Budou v situaci strávníka, který platí celý svůj účet za večeři a zároveň se podílí na účtu za večeři pro ostatní. To je obtížně prosaditelné opatření a snad také poněkud nespravedlivé. Řešením je tedy zrušit privilegia všem zájmovým skupinám najednou: každý tím něco ztratí (ostatní mu přestanou přispívat na jeho „večeři“) a něco získá (sám přestane přispívat na „večeři“ ostatním). Takto radikální změnu, byť všeobecně výhodnou, však také není jednoduché prosadit. Někdy ale mohou pomoci zvláštní okolnosti, jako třeba v případě Německa po druhé světové válce. Prohraná válka způsobila, že v Německu došlo k přerušení dlouho budovaných vazeb mezi zájmovými skupinami a politiky. Zájmové skupiny tak nemohly ovlivňovat politiku a Německo začalo prosperovat. Podle ekonoma Mancura Olsona právě tento fakt stál za německým hospodářským zázrakem.

Musíme tedy prohrát válku, abychom zbavili zájmové skupiny jejich výsad a dosáhli prosperity? Doufejme, že ne. K velkým reformám totiž může docházet i poklidnějším způsobem, pokud pro ně existuje dostatečná podpora. Vždyť i apartheid nakonec padl bez války.

 


Článek sepsán pro Svobodný monitor. Přetištěno se svolením.

Tagy

nejčtenější

Rok Novak

EU as a Hayekian federation

About conservative case for EU, much needed reforms to cope with nationalism and pragmatic conservation of monetary union...

Rok Novak

EU jako hayekovská federace

O konzervativních argumentech pro Evropskou unii, nutných reformách jako obraně před nacionalismem, pragmatickém zachování...

Harald Christian Scheu

Koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy

Tématem tohoto příspěvku je koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy. Vzhledem k tomu, jak je právní úprava...

Jiří Š. Cieslar

Vítězství rozumu nad city aneb číst Masaryka

Bez větší pozornosti vyšla koncem léta publikace historika a prvního československého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara...

Václav Rybáček

Státní kase štěstí přeje

Finance státu, aktuálně jedno z hlavních témat politických bojů. Veřejnost je zásobována zprávami o rekordních přebytcích,...