listopad
26
2014

Gender vítězí nad přírodou: Ženy na vojnu! Podle Norů se neliší od mužů.

Norsko jako první evropská země a jako druhá na světě po Izraeli zavedla povinnou základní vojenskou službu pro ženy.

Nejprve drobné upřesnění - povinnou roční, avšak civilní, službu, mají ženy ještě v Čadu. A patrně ji nevykonávají všechny. Rozhodnutí Norska proto stojí za hlubší rozbor. Nejde přitom zjevně o potřebu vyvolanou nutností. Norsko není národem ve zbrani (jako v případě Izraele), není akutně ohroženo a vojáci mu nechybí. Z roční várky cca 60 000 rekrutů přijímá jen zhruba deset tisíc. Stačí říct, že vás často bolí hlava a jste z vojny venku. To ve Finsku, které má z pochopitelných důvodů o něco větší strach ze svého ruského souseda, nastupuje na vojnu 80 procent mužů.

Společné koupání


Navíc už dnes mohou ženy v norské armádě sloužit, kde chtějí, dokonce i v ženské jednotce speciálních sil, které jsou všude jinde hájemstvím (obvykle posledním) mužů. Bydlí ve společných ubikacích a dokonce se (asi k nemalé radosti mužských rekrutů) zúčastňují takových rituálů, jako je společné koupání v severním moři nahoře i dole bez. Norští vojáci si přitom spolu nesmějí nic začít.

Možná že v Norsku žijí úplně jiní lidé, ale jelikož jsem žil rok na vojenské základně, kde to bylo taktéž zakázané, mohu zodpovědně potvrdit, že šlo o asi nejčastěji překračovaný zákaz… Ostatně počet neplánovaných těhotenství je třeba v amerických ozbrojených silách o polovinu větší než v běžné populaci. I norská ministryně obrany Ine Eriksen Soreide přiznává, že mají potíže se sexuálním obtěžováním. Kupodivu… Ale pracují prý na tom, aby se to zlepšilo. Pokud na tom pracují stejně jako třeba Američané, tak bude mít norská armáda brzy desítky důstojníků a poddůstojníků, zabývajících se sexuálním obtěžováním, stovky předpisů a linky důvěry.

Nazývat norskou vojnu pro ženy povinnou, je tedy jen jakýsi výkřik do tmy, protože se jí každá žena, která chce, vyhne. Je ale zajímavé vysledovat, co k tomu tedy Nory vedlo. Důvod není praktický, i norská ministryně obrany přiznala, že je k tomu nevede nutnost. Cílem není zvýšit obranyschopnost země a efektivitu armády. Cíl je zde smyslem sám o sobě. Cílem je zvýšit počet žen v armádě, protože mít víc žen v armádě je prostě správné (aktuálním cílem je zdvojnásobit jejich počet).

„Je to prostě dobré pro naši společnost. Lidé si myslí, že Norsko je bohaté z ropy. Ale Norsko je bohaté proto, že naše společnost zajišťuje rovné příležitosti pro ženy a muže“, říká Ine Eriksen Soreide. Norsko je v čele boje za absolutní rovnoprávnost, kterou ovšem chápe nikoliv jako rovnost šancí, ale jako rovnost ve výsledku. Tudíž není důležité, že jsou ženám otevřeny všechny možnosti ve společnosti, ideálním cílem je, aby byla všude polovina žen. Tedy všude… Primárně v zaměstnáních chápaných jako prestižní. U popelářů, strojních zámečníků či pracovníků na ropných vrtech v severním moři zatím tlak na rovnoprávnost chybí.

Princezna zachraňuje prince


A armáda jako instituce (svého času) bytostně mužská se tedy stala prostorem pro sociální experiment, na kterém mohou Norové dokázat svou pokrokovost. O armádu jako takovou přitom nejde. Jinak by nešlo ignorovat fakta. Pokud si pomůžeme příkladem z USA (a o tolik se snad Norové neliší), tak americká vojačka je o 12 centimetrů kratší a 14 kilo lehčí než voják. Měla o necelých 17 kilogramů méně svalů a o 2,5 kilogramu více tuku. Má 55 procent síly horní části těla a 72 procent síly spodní části těla průměrného mužského vojáka. Protože tuk má vliv na aerobní aktivitu a schopnost snášet horka, jsou ženy v nevýhodě třeba při dlouhých pochodech ve vedru. Jednotlivé variability jsou samozřejmě možné, ale jde o výjimky potvrzující pravidlo.

Jenže tady stojí biologie proti ideologii. A ideologie moderního feminismu tvrdí (na rozdíl od původních bojovnic za ženská práva, které by to ani ve snu nenapadlo), že jakýkoliv rozdíl mezi muži a ženami je čistě kulturní, tedy získaný výchovou. Neboli díky tomu, že nám rodiče a škola říkají, že „kluci si hrají s pistolkami a děvčátka s panenkami“, popřípadě „kluci nebrečí a holky se neperou“ či kvůli pohádkám, kde princ zachraňuje princeznu a ne naopak, jsme takoví, jací jsme – tedy kluci se víc perou, mají raději zbraně a boj.

Kdyby existovala správně genderově neutrální výchova, tak bychom všichni byli prostě jen lidé bez nějakých typicky mužských a ženských charakteristik, vloh či životních preferencí. A pokud je toto všeobecně přijímanou ideologií, je jasné, že armáda tu nesmí stát v cestě a i zde musí panovat zcela stejná pravidla, včetně povinné vojny. Vlastně… Ne tak docela. Fyzické testy jsou pro ženy „mírně modifikovány“. (Pokusy s integrovaným výcvikem a stejnými testy probíhaly ve Spojených státech i v Izraeli, ale s jediným výsledkem: rapidně se zvýšil počet žen, které odpadly už během základního výcviku, a naopak se snížila vycvičenou mužských členů jednotky).

„Nemůžeme si dovolit nevyužívat v moderních ozbrojených silách kompetencí, které tam přinášejí ženy“, říká ovšem ministryně obrany, čímž se sama dopustila genderově nekorektního výroku, když připustila, že ženy mají jiné kompetence než muži. V čemž má samozřejmě pravdu. Zatímco žena může být naprosto nenahraditelnou ošetřovatelkou (všechny ty válečné filmy, kde raněný voják křečovitě drží za ruku ošetřovatelku, nelhaly, přečíst si o tom můžete třeba zde), bude v 99ti procentech případů horším příslušníkem roty hloubkového průzkumu. A mužský ošetřovatel nikdy nenabídne tu míru útěchy těžce zraněnému jako ošetřovatelka. Jenže tak to asi Ine Eriksen Soreide nemyslela.

Prosím, vstupte k elitním jednotkám!


Pokud je ale heslem dne, že ženy musí být všude (odolává už vlastně jenom sport, kde jsou oddělené discipliny), musí být i ve speciálních silách (dosud výsostném hájemství mužů). I ženské speciální síly ale v Norsku vznikly na politickou objednávku. Zatímco všude jinde na světě se voják musí k speciálním silám dostat svojí vlastní aktivitou (v SAS vám ani neřeknou, kam se máte na vyřazovací kurz dostavit, prostě si to musíte nějak zjistit), v Norsku rozeslala armáda 2 000 dopisů dívkám, které se v základním výcviku nejlépe osvědčily. V nich je vyzývají, jestli to nechtějí vyzkoušet i u zvláštních jednotek… Přitom – když už jsme zmínili sport – opotřebení těla příslušníka elitních bojových útvarů je na úrovni opotřebení těla vrcholového sportovce.

Jistě, v dnešní armádě existuje spousta (dnes už většina) činností, kde není fyzická síla a agresivita nezbytná, ba dokonce v druhém případě může být i kontraproduktivní (třeba zpravodajský analytik by měl být spíš kliďas). Ale v bojových jednotkách je nasazení žen, vynucené ideologií, přímo škodlivé. Představte si třeba situaci, kdy dojde k zranění kamaráda, který je holt o těch průměrných 14 kilo těžší a navíc má na sobě neprůstřelnou vestu (sedm kilo), zásobníky (pět a půl kila), samopal (4 kg), oblečení (3,5 kg) atd. (Více o nesené výbavě ve výborném článku majora Zelinky). Jinými slovy, váží nejméně metrák. O 14 kilo lehčí vojačka, naložená stejně jako on, ho nyní má odtáhnout z palebné zóny i s jeho zbraní. Helena Fibingerová by to možná dokázala, ale jinak mluví pouhé počty jasnou řečí. Hollywoodské filmy nám mohou tvrdit opak (třeba když ve filmu Centurion čtyřicetikilová ukrajinská modelka Olga Kurylenková v osobních soubojích pobíjí stokilové římské legionáře pěstí).

Chce to agresivitu!


A pak je tu psychika. Vojáci (a platí to zvláště o mladých rekrutech) mají být přirozeně agresivní. Žijeme v mírné době, kdy je agresivita vnímána spíš negativně. Jsou ale situace – a armáda je jednou z nich – kde je rozumná míra agresivity nutná. Když se výcvikový seržant Hartman ptá rekruta Jokera ve slavné scéně ve filmu Full Metall Jacket, proč se přidal k jeho milované námořní pěchotě, odpověď zní: „Abych zabíjel!“. A seržant se ho neptá jen tak. Má to svůj důvod, stejně jako celá řada dalších zdánlivě nesmyslných „buzerací“.

Už malí chlapci v partě si posilují svoji kolektivní identitu třeba společným močením (už staří Římané říkali „Si amicus tuus minge, minge si mingere finge“ – tedy „pokud tvůj přítel močí, čůrej s ním nebo alespoň dělej, že čůráš“). Armáda věnuje mnoho času a energie na vytvoření esprit de corps (duch pospolitosti, sounáležitosti) jednotky. Vytvoření kolektivní identity vojáků je zvláště v malých, uzavřených bojových jednotkách ovšem prováděno nejen společným močením, ale třeba i společnou masturbací (někdy pravda způsobené i tím, že třeba na malých předsunutých základnách v Afghánistánu prostě není kde tuto potřebu vykonat). I většina hovorů se točí okolo dvou věcí: sexu a alkoholu. S tím, že bod 1 jednoznačně vede. A způsob hovoru není dvakrát citlivý.

Každopádně těžko říct, zda společné ubikace mužů a žen jsou v takových situacích horší pro muže či ženy… V bosenské armádě v počátku konfliktu v létech 1992-1995 občas ženy působily v bojových jednotkách a pokoušely se „zapadnout“ do tvrďáckého prostředí. Třeba demonstrativním vyměňováním vložek při menstruaci v přítomnosti mužů. Nutno ale říci, že spolubojovníci z toho byli tak vyděšeni, že hromadně žádali přeložení do jiných jednotek. Ostatně velmi záhy ženy z frontové linie zmizely.

Hodní a slušní vojáci

 

Tomu všemu ale v Norsku předejdou. Norští vojáci jsou školeni v tom, jak se chovat způsobně (genderová školení mají ovšem i naši vojáci, ale berou je obvykle jako dobrý způsob, jak se na dvě hodiny prospat) a nemluvit tak, aby se dívky cítily špatně. A aby se zas oni pro změnu necítili diskriminováni ženami (které si mohou i na vojně nechat dlouhé vlasy), budou si i norští vojáci moci spustit hřívu a vlasy nosit v copu. 

A – abych nezapomněl – v armádě bude povinné používat tzv. generově neutrální slovník. Zda to přispívá k větší bojeschopnosti armády, nechám na čtenáři…

 

P.S. Pokud si chce někdo přečíst, co o službě žen v opravdové válce říká kapitánka od mariňáků, která prošla bojem v Iráku a Afghánistánu, najde to třeba zde. Je to hodně otevřený text o tom, že válka je opravdu tvrdá věc, která si fyzicky i psychicky žádá na ženách (a to i těch, které jsou mimořádně fyzicky zdatné) mnohem větší daň, než u mužů.


Článek původně publikován na portálu www.ozbrojeneslozky.cz

Tagy

nejčtenější

Rok Novak

EU as a Hayekian federation

About conservative case for EU, much needed reforms to cope with nationalism and pragmatic conservation of monetary union...

Rok Novak

EU jako hayekovská federace

O konzervativních argumentech pro Evropskou unii, nutných reformách jako obraně před nacionalismem, pragmatickém zachování...

Harald Christian Scheu

Koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy

Tématem tohoto příspěvku je koncept rovných příležitostí z české a evropské perspektivy. Vzhledem k tomu, jak je právní úprava...

Jiří Š. Cieslar

Vítězství rozumu nad city aneb číst Masaryka

Bez větší pozornosti vyšla koncem léta publikace historika a prvního československého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara...

Václav Rybáček

Státní kase štěstí přeje

Finance státu, aktuálně jedno z hlavních témat politických bojů. Veřejnost je zásobována zprávami o rekordních přebytcích,...